Deníček mykoložky Aino

[Aino]

Houbařský kalendář:
Zmrzlen – půda všude je zamrzlá, nerostou ani prašivky
Muchomor – oteplení, vyrůstají první muchomůrky, zejména modré
Střezen – doba hájení, většina hub již roste, jsou však malé a musí nejdřív vyrůst
Bedlen – houbová sklizeň začíná bedlami jedlými, ostatní houby jsou stále hájené
Sněden – bedly jsou snědeny, ostatním houbám končí hájení
Červen – houbožraví brouci kladou vajíčka a z nich se líhnou červi
Křemenec – křemenáčová sezóna je v plném proudu
Srpven – začíná Houbobraní, největší žně roku, houby se dají sklízet kosou
Pivováří – Houbobraní končí, je čas zpracovat vybrané druhy na pivo
Hříben – pozdní sběr červených hřibů na víno
Lysohlad – sběr lysohlávek a jejich... zpracování
Prašivec – už rostou jen chladu odolné prašivky, podhoubí se připravují na zimu


Vlastní deník:
pětadvacátého křemence
Eva existuje! Těm průpovídkám ušatých o všemocné bohyni jsem nikdy nevěřila, ale včera jsem ji viděla na vlastní oči. Přišla ve chvíli našeho největšího zoufalství a samotné její zjevení dodalo naší skupině tolik potřebnou morálku, díky níž jsme zvítězili nejen nad ještírkem, ale i nad spoustou dalších zlých, ošklivých a bohatých oblud. Každá z nich dostala šanci utéct, žádná jí nevyužila a brzy litovala.
Osvobodili jsme Prokletou vesnici od zlého upířího hraběte, okolí hřbitova od Decarbie, Zapovězenou bránu od královny Themis a tak dále. To vše ve jménu Evy, která nás celou dobu určitě sledovala z místa někde tam... kde sídlí bohové. Yarin odvedl pořádný kus práce, stejně tak všichni ostatní, ale stálo to za to. Nejen pro nepochybné materiální výhody, samozřejmě.
Želví krunýř již mravenci dokonale očistili od posledních zbytků masa, jen to chce ještě pár dní nechat větrat, jezírko uvnitř už je díky nasazeným perloočkům téměř čisté a k chystané akci tak nakonec snad vážně dojde. Musím koupit strašně moc pití a pozvat strašně moc lidí a dalších bytostí a taky sehnat živou hudbu a blackjack a temné elfky.
Již ne tak úplně ve jménu Evy jsme pak totálně vydrancovali poklad na Ďáblově ostrově. Tedy, chtěli jsme ho vydrancovat, než nám došlo, že tolik zlata, drahokamů a dalších blejskavých věciček prostě neuneseme. Popadla jsem tedy pár ohnivých smaragdů a co nejrychleji odtamtud vypadla, protože už se mi chtělo spát a taky se na mě ty slintající příšery nekoukaly vůbec kamarádsky.

třicátého křemence
Porazili jsme posluhovače Temné armády, jde se chlastat!
Zajímalo by mě, jak dlouho se ti hlupáci zlí připravovali na ovládnutí světa (před námi), protože ten plán jsme jim překazili během chvíle. Byla kolem toho spousta běhání, zachraňování ušáků a taky jsem směla rituálním mečem obětovat ještěrčího šamana, což bylo fakt super. A ten můj byl největší a nejlepší a nejsilnější a nejkrvavější a tak. Nakonec jsme zničili všechny zlé relikvie a trochu mě naštvalo, že ten moula kněz si svolal ještě jednu skupinu dobrodruhů, aby nám pomáhali. Ale byli jsme lepší, jim se povedlo zničit jen jednu zlou věc. Relikvii nebo co.
Velké finále v Eviných zahradách rozhodně stálo za to čekání před vodními zdmi. To jsou fakt zatracené mršky zlobivé a já si tam nevzala kostky ani pivo, takže než se čtyři brány otevřely, nebylo co dělat.
U toho velkého šutru tam na věži už na nás čekal ten největší, nejzlejší a nejtemnější zmetek a říkal, že chce otrávit všechnu vodu na světě, nebo tak něco, takže nakonec všechno umře. Nechápala jsem, proč by to někdo dělal, ale naštěstí mu Garmien jednu flákla a byl klid.
Na chvíli, protože se hned probral, ale v následujícím duelu s jedním statečným jinochem stejně padl. Potom se tam zjevila Evina strážkyně a trochu se pohádala s jeho duchem, ale to jsem moc nestíhala, měli moc chytrých a politických řečí, holt ušáci.
Svět byl zachráněn, veverky taky, tak jsem šla spát.

prvního srpvena
Jen co jsem se vyspala po šarvátce s posluhovači Temné armády a podobnou zlou cháskou, co chce ovládnout svět (dřív než my), pověděla mi jedna ušatá o chystané schůzi všech bytostí věřících v Evu. A protože v Evu věřím, neboť jsem ji a její moc jako jedinou viděla na vlastní oči, rozhodla jsem se přijít.
Sraz v Elfí vesnici jsem stihla jen tak tak a moje oblečení z ubrusu zaujalo nejen jednu malou elfí slečnu, která měla podobné, jen zhotovené ze záclon. Zajímalo by mě, co jí na to řekl táta, když to zjistil.
Přesunuli jsme se do lesa a po krátké modlitbě k Evě, která se neukázala, se začly řešit samé chytré věci, kterým jsem moc nerozuměla, ale něco mi říká, že bych je měla rychle zapomenout a rozhodně je nikam nepsat, protože by mi to brzy mohlo pěkně zavařit.
A musím varovat taťku, aby si dával pozor, protože může být v nebezpečí.
Po návratu jsem ke svému zděšení zjistila, že želví krunýř chytl plíseň (druh crumeum imperfectum, příbuznou plísně slonovinové, která už ohlodává pilíře nejmenované kůzlometské věže) a budu to muset něčím vystříkat.

šestého sprvena
Potkaly jsme s Kareah hrdinu jménem Twat. Začalo to nenápadným povídáním v Adenu na náměstí a když zjistil, že máme v úmyslu jít mydlit kozy, přidal se k nám. Nevím, co přesně čekal, ale vybíjení Silenosů ve Varce asi ne. Což ovšem vůbec nic neznamenalo, jak jsme brzy obě zjistily. Ten člověk mířil tak děsivě přesně, že zabil kozího komandéra dvěma ranami. Já nestíhala ani sledovat, po čem zrovna pálí, natož do toho snad taky říznout. Byl to zatracený fofr a po chvíli ještě přiběhl nějaký elfský kněz, jehož kouzla z nás všech udělala nadpřirozené bytosti.
Příšery padaly jedna za druhou, já se snažila aspoň tancovat, když už nic jiného, a za chvilku řádění jsem získala skoro polovinu odznaků potřebnou pro posílení aliance s Ketra orky. Pak nás bohužel oba museli opustit, ale ještě před tím mi dal takovou pěknou a strašně velkou obrázkovou knížku.
A to ještě zdaleka nebyl konec, protože po návratu do města jsme potkaly DeMolaye a Exprinta. Slovo dalo slovo a další výlet byl na spadnutí, nejhorší bylo vybrat nějaké zajímavé místo. Ale protože elfů byla přesila, nakonec jsme vybrali okolí Heine.
Naštěstí mě ostatní poslechli a po menší módní přehlídce (letošnímu roku bude dominovat bílá) jsme si to místo k hradu, jak bylo plánováno, nýbrž na mnohem zajímavější a zábavnější pláž. Tam si každý našel svoje, někdo se honil po pláži na dracích (a draci ji notně zaneřádili), jiní brouzdali teplými mělčinami a Kareah s DeMolayem prováděli další nechutnosti.
Já se potápěla a lovila škeble, ale jedna málem ulovila mě, takže na to dlabu a jdu spát.

[Aino]

desátého srpvena

Dneska byl fakt dlouhý a náročný den. Čáryfukové ze Slonovinové věže si mě včera večer zase zavolali na konzultaci plesnivějících pilířů jejich stavby. Dopadlo to jako minule, to jest koštováním archivní medoviny, takže mi ráno bylo zase zle, ale ani tentokrát za to já fakt nemůžu, to všechno ten skrček Gauen.
Jenže to nebylo ani zdaleka všechno, ba naopak, bylo to skoro úplně nic. Protože ještě než jsem se stačila pořádně probrat a vyčistit si zuby, přišlo psaní od Gilbey, jestli bych je dnes odpoledne neoddala. No, chtěla jsem jít původně jako družička, ale určitě by mě zas něco sežralo jako minule, takže tohle byla vítaná změna, jen mi tedy mohli dát trochu víc času na přípravu.
Bylo potřeba vyzdobit hned dvě místa pro velice slavnostní příležitost, naštěstí jsem s bolehlavem nemusela nic moc dělat, jenom si tak nějak sumarizovat projevy na večer, stačilo rozdat barevné kameny a jen se dívat, jak to ostatní dělají za mě. Fajn to bylo a fajn se u toho spalo.
A než jsem se nadála, byl tak akorát čas dostavit se na ustavující sněm Prozatímní rady. Kupodivu jsem nebyla poslední, ač to tak celou dobu vypadalo, ba naopak, víc lidí přišlo po mně než přede mnou, což je celkem úspěch.
Juvička nechala otevřít bránu hradu a záhy se do něj nahrnula spousta známých tváří a spolu s nimi bohužel i pár naprosto vyložených bramborů, které mi bohužel nikdo nedovolil zadupat do země, kam patří.
DeMolay, iniciátor celého zasedání, prokázal, že má trpělivost z mitrilu, protože pokřikování těch troubů snášel s překvapivým klidem a po nikom nezačal střílet, což bych naprosto chápala. Účastníků sněmu bylo teskně málo, o to více pak bylo kandidátů na místo členů Prozatímní rady, mezi nimi pochopitelně nechyběli výše zmínění blbouni, které naštěstí nebylo tak těžké ze seznamu vyškrtnout.
Přihlásila jsem se samo sebou taky, jako vedoucí Maelströmu bych to tak nějak měla mít v popisu práce, ale přeci jenom to bude dost náročné. Řeč jsem si připravila během prvních dvou projevů a zjevně nebyla tak špatná, protože doslova zvedla posluchače ze židlí. A Gilbey z listí.
Když všichni domluvili, přešlo se k hlasování, které sice nebylo tak úplně košér, ale lepší než epidemie houbomorky. Takže ode dneška je ze mě radní a zlo, třes se, neb ti rozkopu čéšky nejen jménem Evy, nýbrž i jako zástupkyně lidu. Což mi připomíná, že má-li někdo nějaké náměty pro Radu, nechávám doma svého kocoura a ten mi bude veškerou poštu přeposílat, pokud se tam nedostanu. A je taky možné, že při tom přeposílání nějaký ten dopis sežere, tak to prosím omluvte, on papíry rád.
Ale to taky nebylo všechno, ta největší práce na mě teprve čekala.
Po lesích a luzích kolem elfího Stromu jsem se už netoulala hezky dlouho a nějak mi to nechybělo, ale je tam hezky, tak proč tam třeba neuspořádat svatbu, žeano. Gilbey a její nastávající, které jsem mimochodem nikdy dříve neviděla spolu, se rozhodli do toho praštit právě tam, na čerstvém, voňavém vzduchu a na spoustě zelenkavé, šťavnaté trávy. Možná za to mohla moje drowská polovička, ale možná to tam prostě opravdu bylo lehce přihřáté. Nu což, nešla jsem to tam očumovat, leč za posláním veskrze bohulibým. Oddat ty dva.
Proslov jsem si připravovala fakt dlouho, asi deset minut, ale stejně jsem z ní skoro nic nepoužila, protože mi ten teplý vítr odfoukl tahák a mně přišlo blbé tam pobíhat jako nějaký ušatec v náladě. Tak jsem to prostě vymyslela jinak a snad to nebylo tak špatné.
Vypuknutí volné zábavy se dalo čekat, nikoliv však regulovat. Nezřídka se nějaký ten páreček (míněno nikoliv jako uzenina) utrhl a zašil někam stranou, kdo s kým a kde radši nevědět. Pití bylo dost, ale jídlo nikde, tak jsem svůj hlad ukojila alespoň žrádlem pro dráčky. Jemu to neublíží, tak proč by mělo mně, třeba pak víc porostu. Chyba lávky, bylo mi akorát zle a ještě jednou se omlouvám Yarinovi za poblití bot a Zennedarovi za nucení do tancování, které mu tragicky nešlo. Nikdo se nenechal kopnout do hlavy a Exprint chtěl, abych si ho vzala, ale já ho nechtěla, s panenkami už si dávno nehraju. Pivo teklo proudem a možná proto brzy došlo, zbylo jen víno a to jsem radši utekla.
A pak už to vypadalo, že by nás bylo dost k mydlení koz, jenže po chvíli se nad táborem Silenosů strhla tak strašlivá bouře, že to zpátky do města odfouklo nejen mě, ale i DePointifexe a to je ork, ten sakra něco vydrží. A protože to nevypadalo, že by se počasí mohlo v brzké době zlepšit, vlezla jsem i do kumbálu na košťata v jednom z obchůdků, zapsala něco málo do deníku a jdu spát, jen to vrzání a chroupání mě lehce děsí.

[Aino]

jedenáctého srpvena

Hned po probuzení jsem zjistila, že ty divné noční zvuky vydával červotoč, co prožíral košťata. Docela fajn chlapík, moc hezky jsme si pokecali. Ale to rozhodně nebylo to hlavní, co se dnes událo.
Předně jsem úspěšně dokončila úkol od toho černého dlouhána Mordreda z Hardinovy akademie. Bylo to dlouhé, složité a se spoustou zabíjení a hledání nějakých starých a zaprášených tabulek s divnými klikyháky, ale stálo to za to. Je ze mě spektrální tanečnice, což sice zní děsně vznešeně, ale nějak jsem si nevšimla změny. Barevná jsem pořád stejně.
Jen jsem teda od toho páprdy Hallateho čekala trochu víc, ne že se objeví, nechá si ode mě rozkopat koleno a zas zmizí. Tu jeho fichtli jsem zničila hned, ale to se není čemu divit, neuměla tancovat ani z poloviny tak dobře jako já a vůbec byla strašidlo a s těmi já umím zatočit.
Mordred mi dal další velkou knížku s obrázky a když slyšel můj vítězoslavný křik, s hurónským smíchem mi slíbil, že až ještě trochu vyrostu, naučí mě k tomu i tancovat, abych prý tu sirénu taky nějak zužitkovala. Nevím, co tím myslel, ale uráží mě to, takže na něj peču a naučím se to sama. Moula černej, nepozorovaně jsme mu svázala tkaničky u těch jeho papučí, uvidíme, kdo se bude smát nejlíp.
A přesto ta hlavní událost teprve přišla. Náš poradní strom byl opět připraven na setkání nejvyšší úrovně a Kareah se ta výzdoba tentokrát opravdu výjimečně povedla, to se musí nechat.
Menší zádrhel byl v tom, že všichni z Nexu, o jejichž přijímání do Maelströmu šlo, se dostavili podstatně dřív, než velká část našich, někteří dokonce ještě před dokončením houbové mozaiky. Rýma přišla pochopitelně zase úplně nejpozději, trpaslice jedna opožděná asi zase nevěděla, co na sebe.
Jak jsme se s radostí dozvěděli během dne, ctihodný rytíř DeMolay převzal vedení cechu Nexus po panu Morfinwë. Nic proti starému vedení, samozřejmě, jen některé jeho názory zejména ohledně vztahů světlých elfů k těm tmavším rozhodně nepatřily ke společným, ba naopak. To se teď ale změnilo, takže se přítomní členové Maelströmu jednohlasně shodli na tom, že Nexus se k nám bude parádně hodit.
Hnedka jsme to s DeMolayem podepsali a do Knihy tak přibyla další smlouva. Je zajímavé, že je pořád stejně těžká, jenom je po téhle akci trochu od krve, protože jsem s ní musela umlátit pár zvědavých pavouků, co nám chtěli sežrat žabí stehýnka k večeři. Těch je pro ně fakt škoda.
Párty se rozjela dobře, i když pití bylo ze začátku málo, ale opozdilec Grommer něco donesl, tak to nakonec nebylo tak zlé. Tentokrát jsem pro změnu ochutnala trochu toho listí a doufala, že pro změnu nebudu zvracet, ale to se bohužel nenaplnilo, naopak to můj žaludek dost vyprázdnilo. Ale Yarin tam nebyl a brnění nikoho jiného to neodneslo, šlo to ze stromu rovnou dolů do bažiny a na hlavu nejbližšího stakata. Přímý zásah.
Chvílemi se to tam samozřejmě popralo, ale to k dobrému mejdanu už tak nějak patří, Irthak už s námi asi po téhle zkušenosti nikdy pařit nepůjde, Grommerovi se naopak utiskování v hloučku nejspíš líbilo a co víc, dohodlo se Třetí houbařské Krákorání, tentokráte povýšené na Krákorání celého Maelströmu.
Večer ještě padlo několik velkých zmetků, ale to už byla celkem nuda a pořád se žádný nevzdal bez boje. Já to nechápu, vždycky přijdeme, vždycky je slušně požádám o poklad a vypadnutí, a oni se vždycky smějí a pak umřou. A pak se vrátí ze záhrobí a znovu a znovu. Že je to pořád baví. Škoda jen, že se vrací pořád chudší a chudší, takže toho z nich po zmlácení moc nezůstává.
Takže jsem šla spát. Je zvláštní, že jako spektrální tanečnice jsem to zalomila mnohem dřív než předtím, ale možná to bylo jenom tím pitím a pobíháním venku na čerstvém vzduchu a mezi mrtvolami.

//LadyArwen: Na přání autorky průmaz

[Aino]

sedmnáctého srpvena

První zasedání Prozatímní rady je za námi a ani to nebolelo.
A taky jsem přišla o střechu nad hlavou, což sice taky nebolelo, ale děsně mě to naštvalo. Shodou okolností jsem totiž zjistila, že dům, který jsem si v Osadě lovců za poctivě vydělané peníze koupila, prodal ten samý člověk ještě minimálně Sangalovi a jeho společníkům. Až ho najdu, zbude z něj jen nezbytné minimum k pověšení na zeď do domečku nového a zbytkem nakrmím rybičky.
Mizera jeden. Zajímalo by mě, kolik lidí od toho domu ještě mělo klíče a jen díky časové vytíženosti se tam nesešli. A kolik lidí mi lezlo do truhly s oblečením a kolik lidí mi spalo v posteli. Vždyť mě něco mohlo zalehnout! Ale je fakt, že to konečně vysvětluje těch dalších pár zamčených truhel, co se tam jen tak najednou objevily, a taky to, že mi začaly chodit hned troje elmorské noviny.
Takže aby se to už neopakovalo, zakládám organizovaný spolek Dáme arogantním mizerům a hnusným asociálům tvrdé školení ukončené smrtí. Zkratka je možná trošku blbá, ale snad se to ujme a prevíti tohohle kalibru už nebudou znepříjemňovat život nám poctivým obyvatelům této země. V nejhorším nastoupí Trpasličí komando zHouby.
Každopádně jsem si vzala všechny svoje věci, nacpala je do bedny, která byla skoro tak velká jako já, a s pomocí zvířátek a Sangala to tak nějak odtáhla do úschovny. Na okamžité hledání nového bydlení však nebyl čas, protože se blížilo první zasedání Prozatímní rady, jak jsem se již jednou zmínila.
Celé se to tradičně odehrávalo v Gludiu, tedy v tamním hradu. Radních dorazilo jen šest, ale protože se Gilbey omluvila předem, nikoho to moc nepřekvapilo a mohlo se jít rovnou na věc. Na křtění nových hrdinů a dobrodruhů. Sešlo se jich hodně, i těch, co se přišli jenom podívat, a já měla navíc neustále takový divný pocit, že na mě někdo mluví. Ten hlas mi byl povědomý, ale nikdo jiný na něj nereagoval a sotva jen proto, že volal výslovně mě. Ale někdo tam na mě prostě mluvil. Buď straší ve věži jim, nebo mně, což je asi pravděpodobnější, ale houby za to tentokrát rozhodně nemůžou a jiný důvod mě nenapadá.
Na každý pád se spustilo křtění. A to celkem úspěšné, až na jednoho byli pokřtěni všichni žadatelé, neboť ani mé záludné otázky je nijak neznervózněly, tedy až na jedno nahluchlé temné ucho.
K večeři jsem si dala bizoní játra, to jen tak mimochodem. Nějak jsem na ně během sněmu dostala chuť.
Jakmile byli pokřtěni všichni, a jako že to chvíli zabralo, zbytek se vyřešil během chvíle. Vyřešil totiž zahrnuje i odložení, víme? Termín další schůze byl vyřčen a obecenstvo se začalo vytrácet, následováno poměrně rychle i samotnou Radou.
Já tam ještě chvíli seděla a se zájmem pozorovala rostoucí lišejník na zdi, když mě ta halucinace zase oslovila. Že prý je můj táta. To tak, můj táta byl temný elf, ne nějaká halucinace nebo strašidlo nebo tak něco.
Zvedla jsem se a zmizela odtamtud, snad to tam dobře vyvětrají, protože z těch plísní tam člověk dříve nebo později fakt zmagoří. Chudák Juvička, už je na nich nejspíš závislá. A jelikož nemám kam hlavu složit a po hospodách se mi spát nechce, šla jsem ještě s DeMolayem mydlit kozy, v čemž Kareah přímo válela.
Jenže ani takováto zábavná činnost se nedá moc dělat, pokud je člověk utahaný jako tygří mládě, což já teda byla, jenom ne tak pruhovaná, tak jsem zase zalezla do kumbálu a k mé velké radosti se znovu setkala s Bořivojem, to je ten červotoč, a povídali bychom si až do rána, kdyby nemusel jít do práce a rozhryzávat padací most.

[Aino]

dvacátého srpvena

Další svatba. Nevím, čím to je, ale poslední dobou se s nimi nějak roztrhl pytel. Bořivoj si mě taky chtěl vzít, ale pak z něj vypadlo, že má ženu v lázních a děti na škole v přírodě, prevít jeden. Už si s ním nikdy nebudu povídat a vystříkala jsem mu kumbál sprejem proti broukům, který ho sice nezabije, ale moc daleko k tomu mít nebude.
Zpátky k tématu. Dnes se ženil Ssap Gul a za manželku si bral Feantur, což je mimochodem fakt Sangalova máma a vůbec na to nevypadá. A protože mají nejspíš alergii na slunce, rozhodli se uspořádat obřad někde pěkně hluboko pod zemí, a kde by to bylo nejlepší? No samozřejmě v nějaké temné kobce s navlhlým plesnivějícím zdivem a početným obyvatelstvem nemrtvých. Možná si to mysleli, ale styl to teda vážně strašně moc nemělo. A ještě jsem se nastydla, asi.
Dokonce odněkud vyhrabali i mrtvolu Jereda, bývalého temného lorda, jemuž radíval můj táta, a kolem něj rozestavěli takovou divnou aparaturu ze spousty krystalů a zlata. Vůbec jsem nechápala, co to je, ale sbírka na novou rakve prý ne. Důležité bylo, že se díky tomu Jered na chvíli vrátil mezi živé a nás a poctil všechny přítomné včetně dvou celkem vyjukaných kostlivců svou přítomností.
Dělala jsem nevěstě družičku (takže jsem chvíli musela vydržet v těch strašných hadrech, radši bych se rvala s drakem) a tentokrát to přežila bez úhony, takže ne temné elfky, ale jen Teassandra mi přinesla smůlu. Ten mrtvý, nebo vlastně ne úplně mrtvý, moula něco mektal, ale jeho projev byl teda o poznání horší než ten můj a to si ho jistě tam někde dole v podsvětí připravoval Eva ví jak dlouho. Nebo asi neví, protože tam nechodí, ale to je fuk.
Až u oltáře jsem se taky dozvěděla, že kromě družičky mám být nevěstě také svědkem. Takže první podraz z jejich strany na sebe fakt nenechal dlouho čekat. Ale odkývala jsem jim to, ať mají, co chtěli, trefila ty dva nějakým tím tradičním ceremoniálním listím, předala veleskvostný dar a pak se rychle někam schovala, když se začali líbat.
K baru, správně. Byl parádně zásobený, Lanselot přinesl žvýkačky a nechyběla ani muchomůrková limonáda, což jsem ocenila, protože mi ti bramborové vysocí nedovolili pít pivo. Ze začátku, pak už byli moc na mol a nehlídali to, takže jsem sice zvracela, ale nebylo to z pití, nýbrž z hladu. Kopnout do hlavy jsem směla jen Lanselota, když při pohledu na succubu úplně celý zkameněl. To není tak úplně normální, aby chlapi kameněli celí, říkal někdo, prý jen nějaké kousky, ale tomu jsem moc nerozuměla, stejně tak těm řečem kolem Ssapových manželských povinností, ale to mi někdo vysvětlil a musela jsem ho umlčet, jinak bych z toho měla trauma, říkala Kareah.
Noc byla ještě mladá (ne že by to v tom sklepě bylo poznat) a jalovec ještě malý, tak jsme šli o dům dál. Nebo spíš o vesnici, přišla jsem tam do své bývalé domoviny trochu později než ostatní, takže mi unikla ta jistě peprná debata mezi Kareah a DeMolayem o zralosti a svatbách a tak, ale urazila se teprve s mým příchodem, takže jsem si ten její libový kukuč mohla užít do sytosti. A protože začalo pršet, schovali jsme se všichni v mém bývalém domě a já objevila v mé bývalé skříni své bývalé křížaly, což mi v jejich sežrání ani trochu nezabránilo.
Kareah trucovala, DeMolay žehlil, Sangal někam utekl a já chtěla co nejdřív vypadnout, jenže to bych pod nejbližší volnou střechu došla jako zmoklá kookaburra a tu rýmu ze svatby tím povýšila na zápal plic a mám já to snad zapotřebí?
Pršet naštěstí přestalo velmi brzy, takže jsem mohla vyrazit do nedalekého lesa na houby a bylo jich jako po dešti. Hřiby satany a salamandry vyskákaly ze země jako o závod, já je rychle zbavila kloboučků a ušila si z nich nové papuče, nádherně červené a moc pohodlné. Zítra mi k nim ještě někdo spíchne tuniku a kalhoty a budu mít něco, co mi i Petruška bude závidět, než si to někde sežene taky.
Původně jsem chtěla spát v tom lese pod houbou, protože kumbálu v Goddardu se teď kvůli vlastnímu bezpečí budu muset chvíli vyhýbat a k tetičce do giranského přístavu se mi kvůli jejímu rybímu tuku nechce, ale tráva byla mokrá až hanba, a tak jsem vzala zavděk náhradním přístřeším na stromě v opuštěném veverčím hnízdě. Byl odtamtud parádní výhled, netáhlo tam a ani doma jsem neměla tak suchou postel. Asi to tu zaberu natrvalo.
Navíc jsem našla spoustu oříšků a veverčí slabikář, takže možná budu konečně umět cizí jazyk.

[Michvolka]

"Vstávej prcku! Jde se na lov!" Třese elfka malou zrzavou ona-s-tím-sice-nesouhlasí-ale-stejně-trpaslicí.
"Mhmmmm".
"Dělej, nemám tady na tebe celej den.. šup!" Stojí s rukama v bok krásná modrovláska nad spícím uzlíčkem pod kůží z nějakého fialového zvířete.
"Nech mě!" Uzlíček se otočí na druhou stranu a po chvilce začne velmi nahlas, vyložene neuzlíčkovatě, chrápat.

Elfka si sedne na židli a přemýšlí co bude dělat. Napadl jí kýbl ledové vody a pavouk, ale ani pro jedno se jí nechce jít. Když uvidí na zemi pod neuměle stlučenou postelí malou knížečku v kůži. Natáhne se pro ní a zkusmu zalistuje prvními stránkami. Na tváři se jí rozlil šibalský úsměv.
Zvedne se, doběhně ke kalamáři v rohu místnosti a namočí brk do barevného inkoustu. Pak nalistuje poslední stránku oné potrhané knížečky a velkými rozmáchlými písmeny do ní cosi napíše.
Uloží brk, chvilku fouká na svoje dílo a pak ho potichu schová zpátky pod postýlku, kam patří. Naposledy pohlédne na vrtící se fialovo-oranžové klubko a vyjde ze dveří na náves Osady lovců. Hmm.. po dešti je vždycky krásný vzduch.

[Aino]

osmadvacátého srpvena

Ráno jsem při zběžné kontrole deníčku zjistila, že mi sem nějaká blbá veverka ušatá připsala něco děsně hloupého. Prý že smrdím. Já jí dám, takovéhle nesmysly sem čmárat, taky mi to mohla třeba říct a neprznit mi deník. Na oplátku jsem jí do toho slabikáře, díky němuž už umím slušně veverčí nářečí, připsala, že má velkou hlavu.
Nápad to hnízdo ještě zapálit jsem rychle zavrhla, možná budu ještě někdy potřebovat přístřeší a hlavně bych při svojí klice podpálila půlku lesa, tenkrát v Heine jsem taky jenom zkoušela vykřesat jiskru ze dvou šutrů a povedlo se mi to, což vzhledem ke vzdálenosti od knihovny nebylo zas takové terno.
Takže jsem rychle slezla ze stromu a upalovala do nedaleké osady obhlédnout sušící se zásoby hub v jednom skladišti. Letošní úroda tedy nic moc, naštěstí není ani moc červů, snad bude dost pozdních hřibů a holubinek hroznových za měsíc a kousek.
Stihla jsem jen otočit všechny ty kloboučky a nožičky, aby vyschly i z druhé strany, a byl akorát tak čas vyrazit do Orenu, kde se již šikovala malá armáda dobrodruhů k veskrze bohulibému úkolu – vysvobodit Erica Rodemaie ze spárů někoho, kdo ho zajal. Původně jsem jít nechtěla, protože co bych s tím troubou asi tak dělala, kdybych ho náhodou našla, ale nakonec mi vysvětlili, že se nemusím bát.
Ericův kamarád, velké zvíře a velitel orenských, nám prozradil, že by ho snad měli držet někde na východ od Giranu. A to bylo všechno, nic o věznitelích, žádný popis místa, žádný proslov k budoucím hrdinům a tak. Čili jsme vyrazili a prohlédli si hrad. Garmien celou cestu zpívala nějaké ušácké odrhovačky, takže jsme utíkali pekelně rychle, abychom to nemuseli poslouchat.
Nepřátelské ležení jsme našli poměrně snadno. Přehlédnout hordy nemrtvých stvůr a pak lávové červíky vysoké jako topol moc dobře nejde. Trochu jsem jim zatancovala a nechali nás projít, takoví byli hodní, a jeden ode mě chtěl dokonce autogram. Tomu říkám úroveň.
Eric byl v pořádku, ten smradlavý orčí generál, co ho unesl, brzy moc v pořádku nebyl, neboť se do něj všichni pustili. Já ne, já bránila zajatce vlastním tělem. Nebo možná jeho holeň, ale stejně to bylo děsivě hrdinské.
Když ta zbabělá okurka zase vzala roha, byl zajatec osvobozen a hned se jej chopili léčitelé, ale neměl zjevně žádná vážnější zranění, protože se ihned oblékl do bojového brnění a hned začal rozdávat odměny, takové pěkné kamínky. Z toho svého červeného si asi něco vyřežu, protože ten materiál je fakt zajímavý. Třeba podšálek by z něj byl určitě parádní. Dala jsem mu za to flašku vína, stejně bych ji vylila někam nepozorovaně do vody, což nemusí vědět, a pak mě Kareah vyhnala, protože se tam asi chystali dělat nějaké prasárny s DeMolayem.
Tou dobou měl do přístavu připlout velevážený obchodník z jižních zemí, tak jsem se tam šla čistě ze zvědavosti podívat taky.
Bylo to strašlivé. Takových kvákalů a bláboláků jsem pohromadě snad ještě nikdy neviděla a trochu mě mrzelo, že jsem s sebou nevzala aspoň jeden příruční obléhací katapult, jedna rána do toho chumlu by určitě vyřešila spoustu problémů. Grommera to vytáčelo natolik, že jsem ho odtamtud musela odtáhnout, aby je všechny brutálně nepovraždil půjčeným kartáčkem na zuby.
A protože už jsme dlouho nebyli ani na lodi ani na Mluvícím ostrově, nebylo co řešit a brzy jsme se sešli v přístavišti, kde by normálně přišlo na řadu dlouhé čekání, ovšem tady spíš jedno čekání skočilo. Grommer dostal soví poštou zprávu, že dítě čekající Teassandra už se dočkala a on tím pádem taky. Byl z toho chudák docela na prášky a to možná i proto, že mu prý zakázala být u toho. Tak tam chodil v kruhu jako osel, osel jeden, a vůbec působil dost přepadle. Ale pak přijela loď.
A protože jsem vždycky chtěla být zlá mořská vlčice a pirátská kapitánka, co bičuje svojí posádku a ke všemu zásadně pije rum s rumem, okamžitě jsem se vrhla ke kormidlu a začala to tam řídit.
Než ta líná pakáž napnula plachty a odvázala loď, stihla jsem sníst dvě velké nasolené makrely a najít devítiocasou kočku. Vítr vál příznivý a naše pirátská loď bez rumu se vydala křižovat oceán, hákovat, drancovat a plundrovat lodě počestných obchodníků a v pět hodin si dát čaj s kradeným rumem z těch pěkných růžových hrníčků, co jsem našla v kapitánově kajutě.
Po cestě jsme ztratili Kareah a Petrušku, ta první spadla, když bláhově dělala holubičku na zábradlí, tu druhou jsme jen tak ze srandy hodili žralokům. Ale myslím, že ta voda jí vadila víc.
Pirátský výjezd byl téměř u konce, když se před námi objevila hustá mlha kolem ostrova lidí. Hustá jako že skrz ni nebylo vidět, ne jako že byla super. Šla jsem se tedy podívat na příď, jestli před námi nejsou šutry nebo lodě nebo delfíni. Nebyli, ale málem nás to stálo život, protože kdybych nedoběhla rychle zpátky ke kormidlu, nezatočila s ním a neuhnula tak útesu, loď by byla i s námi na prkna a Teassandřin špunt by byl o fous pohrobkem.
Zakotvila jsem vyloženě profesionálně, šlohla jeden sud slanečků a vystoupil ven na pevnou zem. Tam už čekala Garmien se strašně smutnou zprávou. Grommerova sova umřela. Chudinka zmožená nevydržela dlouhý stres z cest mezi těmi dvěma a chcípla. Prý infarkt, ale podle mě to bude ulítání. Jo a škvrně je prý v pořádku.
Následný úprk přes ostrov do vesničky, zkoušení místní módy, hledání kostela k zapálení a podobné vylomeniny byly zakončeny táborákem nedaleko Zpívajících vodopádů. Grommerovi tímto odebírám bobříka zálesáctví za to, že oheň rozdělal rovnou na trávě, když o metr vedle měl přímo ideální plochý šutr.
Sangal začal péct cestou nalovené ryby s borůvkovou náplní, já se mu snažila konkurovat, ale pečené boty nikomu nechutnaly a oba skřety jsem připálila. Což ale nikomu nevadilo, protože skoro všichni už tou dobou byli totálně pod bedlu.
Kecalo se o všem možném i nemožném. Třeba o nemožném jménu, jaké vybrali ti dva pro svého novorozeného synka. A pořád mi neřekli, jaký pták že ho to přinesl, a mě to děsně zajímá. Mě prý přinesl děsně ukecaný papoušek a kdyby máma věděla, co nese za neštěstí, střelila by ho v letu mezi oči.
Každopádně jsme tam sežrali úplně všechno, já vyplivla kosti z ryb bez kostí a po vyslechnutí jedné opravdu smutné zprávy jsem šla spát. Ráno moudřejší večera, ne?

[Aino]

třicátého srpvena

Další zasedání Prozatímní rady. Druhé. Málem jsem ho nestihla, neboť jsem si sešívala rukavice z klobouků hřibů satanů a taky proto, že jsem se musela naobědvat, protože po celodenním sklízení a sušení hub jsem měla hlad jako těhotná vlčice při pohledu na pečené prase plněné kyselými okurkami. Sakra, a mám ho zas.
Do Gludia jsem tak dorazila mezi posledními, ale nikomu to zjevně nevadilo a upřímně pochybuji, že mě v tom chumlu viděl i někdo, kdo mě vyloženě nehledal.
Všichni jsme slavnostně nakráčeli před hrad a tam museli čekat, protože Juvička tak nějak zaspala a ani naše výskání ji nebylo s to vzbudit. A já fakt umím vřískat jako siréna, schválně se zeptejte toho sklenáře v Heine, v jehož obchodě na mě vybafla myš velká jako moje hlava. Chudák ten den přišel o všechno zboží a já musela fakt rychle zdrhnout a to zrcátko si koupit jinde.
Když se gigantická brána otevřela a mžourající hradní paní vpustila dav na svůj pozemek, přestala jsem řvát na dveřníka, který nás tam odmítal pustit, a on vydechl tak hlasitě, že jsem ho prostě musela ještě jednou zpražit pohledem.
Rada se tentokrát usadila rychleji než minule a já omylem sprdla příchozího strážce pořádku, protože jsem ho považovala za někoho z diváků. Ach jo, příště bych se měla pořádně dívat na ty výložky na brnění, snad si to nevzal osobně. Ale pak měl naštěstí každý plno práce, tak se na to snad zapomnělo.
Hlavním bodem programu bylo opět křtění bytostí všech možných ras a vyznání. Když jsem si tak četla ty jejich příběhy, došlo mi, že jsem vlastně měla děsně spokojené dětství. Nikdo mi neznásilnil maminku, nevypálil vesnici, nezabil tátu, neznásilnil mě, nevyvraždil mi rodinu a tak. Táta prostě jen odešel a já ho šla hledat, takže se k mamce můžu kdykoliv vrátit, jen je tam děsná nuda, skoro jako u tetičky v majáku, u které občas přespávám, když se zatoulám do jižních částí země. Smrdí to tam po bezinkách, ale šplouchání vln uspí spolehlivě naprosto každého.
Obecně vzato šlo křtění hladce, až na Marnaka, který dělal zmatky a vůbec se choval jako okurka, takže míra přijetí byla až podezřele vysoká. Dokonce i Emppu byl přijat, takže jsem ho pokřtila ránou notesem do pupku a pak ho poslala cvičit, ale pochybuji, že poslechl, spíš šel zase vyžrat nějakou zemljanku.
Jo a taky se ze mě stala zástupkyně samotného DeMolaye, to si musím někam napsat, abych na to náhodou nezapomněla.
A pak přišla na řadu volba Lanselotova zástupce. Chudák pekelník už prý neměl čas na schůzování a radši šel mydlit zmetky, ale přejme mu to. Celou dobu se diskutovalo o dvou kandidátech, Sangalovi od Vigor Mortis a Elverin od Rytířů devíti hvězd. Na poslední chvíli tam ještě přiběhla Petruška, ale v politice neměla takový úspěch, jako v drcení velkých zmetků a tak.
Nakonec to vyhrála Elverin, takže od příště usedne mezi nás a budou tam už tři bledé ušaté vyzábliny. Sangala bych tam tedy viděla radši, o to víc mě překvapilo, že ho tam jeho hegemon nechtěl, ale takhle to určitě půjde taky.
Už zbývalo jen dohodnout se na příštím sněmu, já znovu poslala do háje to strašidlo, co si tam se mnou furt chtělo povídat, a tentokrát stačilo jen silně fouknout. A protože se tou dobou nacházel v hradě i Zarguss, šli jsme ho hned po našem přijmout na nedaleký poradní strom. Ten v té hnusné bažině plné hnusných potvor, jo. Prostě to tam máme rádi.
Bojovník byl přijat a po shlédnutí jeho předpokladů jsem ho převelela ke Grommerovi do kuchyně, protože si očividně děsně rozumí s troubami, grily a pecemi. Normálně si s nimi i povídá, trouba. Tentokrát ta oslava za moc nestála, neboť byla svolána narychlo a nikdo neměl s sebou dost velké množství houbového piva. Na druhou stranu jsem díky tou udržela večeři pěkně tam vevnitř v žaludku.
Postupně jsme se začali rozcházet do svých příbytků, jen Kareah s DeMolayem tam zůstali a doufám, že tam pak uklidili, ať už tam dělali cokoliv.
Já šla zase obhlédnout želví krunýř a musím říct, že mravenci zlikvidovali už i tu plíseň, takže teď je fakt dokonale čistý, jen je v něm trochu vlhko, ale to by přeci pořádné kalbě nemělo být zas tak na škodu. Uvidíme.

prvního pivováří

Probudila jsem se přesně tam, kde jsem usnula. Pod krunýřem. Vůbec nevím, jak dlouho jsem spala, tady v té mlze se čas odhaduje jen stěží. Ale možná právě díky tomu jsem objevila dva perfektní kousky hřiba kvasňáka, jaké jsem už dlouho neviděla. Okamžitě jsem je šoupla do batohu a bude z nich pivo ani nebudou vědět jak rychle a jak dobré. To nám ten měsíc krásně začíná.
Než jsem se vymotala z mlhy, musela jsem rozkopat ciferník několika stakatům a do Dionu jsem došla chvíli před polednem. Šlofíček jak má být.
Zbytek dne až do večera jsem strávila počítáním. Ono toho ani moc nebylo, jen mi to moc nejde a radši to dám překontrolovat Emppu, ten je na to machr. Každopádně mi vyšlo, že abychom pokryli spotřebu piva, musíme letos navařit asi milion sudů a další milion na příští rok, pro jistotu. To znamená nasbírat osm milionů kvasňáků, pak tak dvě tuny cukrových holubinek, vody asi tak jako duhovkové jezero a fakt by mě zajímalo, kde sebereme dříví na ty sudy a uhlí na zatopení, i když na to jsou tu jiné možnosti. Pokud to budeme vařit v horkých pramenech tam daleko na severu, nejspíš nám to sežere nějaká mrcha nebo vypije Jeremy, navíc to bude trvat děsně dlouho, ale v té sopce nedaleko by to mohlo být jiné kafe.
Z úvah mě vytrhl nějaký člověk s velkou trubkou, na kterou vůbec neuměl hrát, ale nenechal mě mu to ukázat, místo toho začal řvát, že Eric Rodemai zase potřebuje nás, udatné hrdiny, abychom mu pomohli. Čímž mě zachránil od počítání a já se za ním ráda vydala, přičemž stejný nápad mělo zjevně asi deset tisíc dalších bytostí, tak moc jich tam na tom náměstí bylo, mezi nimi i nějaká Buxanto, která byla nahá a tvrdila, že ty moje uši mi narostly po lidském mase. Asi byla opilá.
Nicméně Eric a Eric, byli tam dva a nevím, který mluvil, nás poslali za Evou do jejích zahrad. Že prý tam na svém trůně na věži na nás čeká, aby nám dala dopis pro něj, ale bojí se taťky. Tak jsme se tam tedy vydali, hromadné koupání je fajn, akorát Petruška se málem utopila a ještě pěkně dlouho kašlala bláto. Utíkali jsme rychle, přeci jen je to do středu zahrad daleko a ty dveře se zavírají jak chtějí, a po cestě sem tam sejmuli nějakého toho kostrouna. Dostali jsme se před první dveře, když se zahradou začal nést hlas bohyně. Už jsme si zoufali, že to nemůžeme ani náhodou stihnout, když se ukázalo, že vůbec není tam, kde říkala že bude, ale museli jsme se ještě kousek vrátit. Ona prý byla vždycky trochu cvok, ale to je vedlejší, hlavně že dala DeMolayovi... svitek, nebo co. Pak odletěla na obrovské obludě a současně s tím se tam zjevil její tatík, který z nás ale vůbec neměl radost a začal tam do dobrodruhů mlátit, prevít. To už ale DeMolay začal utíkat a já mu zuřivě kryla zadek, takže se v pořádku dostal až k východu a společně jsme vyplavali ven na sluneční světlo.
Svitek mi odmítl přečíst, ale ujistil mě, že nenavlhl, že ho měl někde schovaný. A asi měl pravdu, protože Eric z něj v Adenu skutečně něco přečetl. Ale trvalo mu to nějak dlouho, takže mám podezření, že mu Eva jenom posílala svoje hanbaté obrázky a on teď narychlo něco vymýšlel, aby to zakamufloval. Proč by jinak Gran Kain tak běsnil, žejo?
Takže chvíli koukal na ten papír, chvíli na nás, a pak nás poslal najít nějakého Melnocka v okolí Dionu, prý u nějaké truhly.
Vůbec jsem nestihla, co se stalo, u prázdné bedny s pokladem pod stromem, kterou jsem vybrala asi tak před rokem, nic nebylo a navíc jsem se dozvěděla, že všichni ostatní dostali od Erica nějakou odměnu, další ty barevné kamínky, a já nic. Jsem sice členka Rady, ale pořád moc malá na to, aby mě někdo bral vážně. Perkele, jak by řekl táta.
Takže někdo toho někoho oživil, zajímalo by mě kde, když už jsem se tam hnala přes půl království. A to bylo všechno, Ericovi to zjevně pro dnešek stačilo a nechal nás jít. Chtěla jsem si na něj jít došlápnout, ale DeMolay mě zastavil a dal mi svoje kameny, což jsem zprvu nepochopila, takže jsem to nestihla odmítnout a nakopat ještě jeho za to, že si kvůli mně dělá škodu.
Ale to už bylo pozdě večer a nikdo neměl lepší nápad, než jít na brouky. Nejdřív jsem nechtěla, ale pak mi došlo, že z mravenců se dá dost dobře získat taková sladká šťáva a z té by se určitě dal nějaký chlast uvařit. Takže zatímco Tallulah těm nebohým broučkům rvala oči, já do nich vrážela brčko a stáčela tu věc. Snad se to bude hodit, protože jsem od toho byla ulepená až za ušima a tak vůbec.
A protože už jsem toho měla plné zuby, brouků i šťávy, šla jsem si lehnout. Sice jsem se na dnešek naspala dost, ale tolik běhání jednoho unaví. Ale nešla jsem spát k Bořivojovi, i když to bylo blízko, nýbrž jsem si jako noclehárnu vybrala kovárnu a zalezla hned za pec. Je tu fajn teplo, jen asi brzo vylezu ven a pomůžu tomu zoufalci, co se už asi půl hodiny pokouší rozmlátit kovadlinu.

[Aino]

šestého pivováří

Hledám Pabel. Odlehlou a skoro zapomenutou vesnici drowů, do které prý odešel můj táta. Ale kdo ví, jestli to není spíš nějaká putyka. Ať se zeptám kohokoliv, všichni jen nechápavě kroutí hlavou, protože o ní nikdy neslyšeli, ale těch pár, pár jako dva, mi shodně a nezávisle na sobě řeklo, že je daleko na severu, kde je děsná kosa a děsní medvědi. Prohledala jsem celý ten zamrzlý trpasličí ostrov a nikde nic. Teprve u čaje mě napadlo, že možná bude někde pod zemí, ale krumpáč jsem si s sebou nevzala a ti praštění trpajzlíci mi ho odmítli půjčit. Verbež jedna fousatá.
Jeden jsem jim tedy večer štípla a šla kopat. Mé slabé drowské smysly mě hnaly k jednomu fakt divnému kopci, do nějž jsem se taky hned oním půjčeným krumpáčem pustila. Pod půl metrem sněhu byl metr ledu a až pak nějaký hlína. Nemít s sebou dost jídla, asi bych tam umřela vyčerpáním, protože vykopat další dva metry bylo strašně namáhavé. A pak to najednou šlo až moc dobře. Celá podlaha mojí pracně vykopané jámy se propadla a já letěla a letěla a pak si nabila hubu někde dole. Všude tma, netopýří pískání a smrděla tam síra. Že tohle asi není Pabel, mi došlo poměrně rychle, jen co jsem vytáhla svítící šutr na podobné příležitosti.
V matném světle jsem rozeznala zrezivělý důlní vozík a hned vedle dvě červená světýlka velikosti pěsti, jen kousek od sebe. Že by nějaký poklad?
O pár minut, jeden úskok a dvě rány později ta krvelačná zubatá bestie zjistila, že já nejsem nějaká blbá myš, kterou by mohla smlsnout, a uletěla hlouběji do jeskyně, které jsem si díky tomu všimla až teď. Byla fakt obrovská a na její odvrácené straně stálo schodiště nahoru. Propadla jsem se do opuštěného dolu.
Ale mělo to i svoje výhody. Když jsem vylezla ven, konečně jsem díky tomu všemu uhlí vypadala jako temná elfka a taky jsem tam našla ještě jeden krumpáč, takže se to vyplatilo i tomu spícímu ňoumovi ve vesnici, co si špatně hlídal náčiní.
Takže Pabel se pořád skrývá. Ale já ho jednou najdu!


desátého pivováří

Jak jsem se tak toulala světem a hledala Pabel, potkala jsem v Dionu v hospodě U pěti tlam jednoho piráta. Jmenuje se Ben a má zlodějskou opičku Franka, skleněné oko, dřevěnou nohu, hnusně krvavou jizvu přes půl ksichtu, parádně to umí s kudlou a je to strašně milý chlápek, jenom trošku moc chlastá rum a pak bourá domy a lidi. Naučil mě pár super fíglů s nožem a vyprávěl mi spoustu úžasných historek, jak jako mladý drancoval lodi a přístavy a prodával princezny do otroctví a tak. Fakt chci být pirátka, je to mnohem zábavnější než chodit do školy. Byla jsem tam jednou a stačilo mi to.
Tak jsem chvíli přemýšlela, kde asi tak vezmu pořádnou loď s pořádnými kanóny, plachtami, háky a posádkou, nějakého toho papouška a spoustu bičů. A sudy na rum, klidně prázdné, hlavně pro ten efekt. Ale nic pořádného mě nenapadlo a Ben usnul, takže jsem z Franka vymlátila svoje náušnice, které mi ta obluda uprskaná ukradla, a šla zkontrolovat, jak se ve skladu vrší zásoby hub a dalších surovin na pivo. Letos to rozhodně bude stát za to.
Pak jsem chtěla zmlátit ještě pár těch zlých ještěrek v bažinách severně od Heine, ale něco mi do toho vlezlo. Armáda nemrtvých zmetků, která se usídlila nedaleko Rune a vedl ji náš starý známý kámoš nehezký a nehezky velký ork. Rytíři Gustaf a Eric proti němu klasicky nahnali armádu hrdinů, tentokrát ještě posílenou o malinký oddílek asi tří set po zuby ozbrojených a oplešených žoldáků. Jako že na sobě měli plech, ne pleš.
Hrdinové, to jako my, se připravili a mně šel při pohledu na šiky kostlivců po zádech mráz. Ale pak se ukázalo, že to mi jen něčí ledový drak funí na záda. Ti vysocí fešáci ve slušivém brnění zaveleli k útoku a spustila se pravá pekelná mela. Kostlivci padali jako meruňky a ten zvuk praskajících kostí museli slyšet až v Goddardu. Pokud by to tam nepřehlučely ty řinčící řetězy na padacích mostech. Šípy létaly vzduchem, naštěstí dost vysoko nad mojí hlavou, a to nejhorší mělo teprve přijít. Za děsuplného kvílení raněných, burácen zbraní a výkřiků magických formulí se mě pokusil přeříznout jeden z adenských vojáků. Kdyby přežil, asi by ho to dost štvalo, protože bez rukou a nohou toho dnes moc neuděláte. A s půlkou hlavy.
Zradili nás, normálně nám začali šít do zad a div že si s kostrouny nepodali ruce. Asi od nich dostali lépe zaplaceno, hňupové mizerní.
O to byla bitva *****vější a delší, nicméně na jejím vítězi naštěstí nebylo pochyb. Pravda a láska zvítězily nad chamradí z pekla a přišel čas na nezávaznou konverzaci s pány rytíři, během níž jsem zasvětila pár amatérů do tajů houbové kuchyně a pozvala Erica a Gustafa i s rodinou a ochrankou na mejdan v želvě, který bych tedy asi už jako fakt měla uspořádat.
Noc byla ale ještě mladá, vlastně to vůbec ještě nebyla noc, takže jsme se šli vykoupat k vodopádu a já tak mohla z mapky odškrtnout další místo, kde Pabel asi není, ani pod vodou nebyl, ale kopat jsem nezkoušela. Ale já ho jednou najdu.
Pekla se kookaburra, kecalo o blbostech, jedla se kookaburra, já plavala, Emppu šel ke dnu, vodník se někam schoval a žáby řvaly jako krávy, prostě idylka. A mně celou dobu vrtalo hlavou, jako bych na něco důležitého zapomněla.
A taky že zapomněla. Včera jsem totiž v podzemních hrobkách našla první plodnice plackovek, červených i zelených, takže jsme po krátké úvaze vyrazili na žně. Byla tam sice zima a smrdělo to tam zatuchlinou, ale za ty hromady hub to stálo a Grommer šlohnul jedné příšeře rukavice z takových pěkných černých kamínků. Prostě idylka.
A když jsme sebrali i tu úplně poslední malinkou houbičku, museli mě málem odnášet, protože jsem po tom všem byla fakt hodně utahaná, tak jsem se nějak dobelhala ven a z posledních sil vylezla na známý strom s veverčím hnízdem. A pro jistotu nastražila pár pastí pro případ, že by mě tu zas chtělo něco navštívit.

[Aino]

čtrnáctého pivováří

Konečně se mi zahojila ta rána na noze. Ono totiž nebylo zas tak chytré nastražit kolem noclehu ty pasti, protože jsem do ní samozřejmě hned po probuzení šlápla. Ta dlouhonohá ušatá nádhera v bílém tvrdila, že mám přeraženou holeň a že nechápe, jak jsem se mohla sama doplazit až do Osady. Když jsem jí vysvětlila, že mi pomohly veverky, jen se blbě smála, nána jedna trhlá.
Chvíli tam mávala nějakým klackem a pak pravila, že by se to teď mělo samo léčit a že nesmím plavat. Až budu velká, chci být léčitelka. Stačí mávat klackem, plácat nějaké nesmysly a lidi vám za to platí a mají vás rádi. I když na tom zrovna u ní měl jistý podíl i vzhled, ale to dost dobře nechápu.
A taky mi to připomíná, že si musím dávat pozor na Exprinta, z kteréhož se vyklubal pěkný nemrava a chlípník. Chudák Cula. Měla si ho brát, asi musela, ale to zas tak přesně nevím, a najednou se z ničeho nic nějak dozvěděla, že ten lump má ještě pár bokovek s Eva ví jakou chamradí, která Cule nesahá ani po útlé kotníky. Až vyrostu, asi budu lesbička, tomuhle se vyhnu a ještě budu populární.
Celé ty tři dny, co jsem nesměla plavat a moc chodit a tedy ani hledat Pabel, jsem dohlížela na prvních pár várek vařeného piva, kouká se na to fakt hezky, tak srandovně to bublá a vůbec, jenom to chce kolíček na nos, protože to tam smrdí jako v orčí sauně. Ne že bych tam někdy byla, ale dost jsem toho v tomhle směru slyšela.
Jen jednou jsem odběhla ven, koupit od kouzelníků nějaké přísady, které někdo sežral, ač měly přijít do piva. A tam jsem potkala Korya, krále Kulichu, který mě tam oficiálně požádal, zda bychom jejich cech nepřijali do Maelströmu. Řekla jsem, že to probereme někdy při poradě na stromě a odpajdala se zpátky do pivovaru.
Hodně jsem si tam četla, protože člověk si s těmi velkými sudy moc nepokecá, a při zběžné kontrole pivovaru jsem pod trámem (já totiž dost slušně šplhám) našla tajuplnou krabičku s několika lahvičkami. Napadlo mě, že je tady nechal bývalý majitel a měla bych mu je někdy vrátit, takže jsem je tam chtěla vrátit, ale noha zabolela, já se zřítila až dolů na zem, přímo na stolek, na němž jsem si četla. Když jsem popadla dech, byla jsem fakt ráda, že jsem nespadla kus vedle, to by ze mě bylo pivo.
Jen dvě lahvičky se rozbily a jejich obsah polil můj zápisník. Snažila jsem se ho rychle usušit, abych nepřišla o poznámky, ale ta kapalina měla zjevně nějaké divné účinky. Protože místo aby knihu rozmočila a zničila, její listy začaly svítit. Takže teď mám svítící deníček a je to super, protože si do něj konečně budu moct psát i ve tmě a číst samozřejmě taky.
Takže jsem si pěkně zalezla do temného kouta, po krátkém rozhovoru s tamním pavoukem mu začala malovat portrét a to bez lampičky. A málem jsem díky tomu úplně zapomněla na sněm Prozatímní Rady. Naštěstí to do Gludia nebylo tak daleko a stejně jsem nepřišla poslední, ba naopak.
Takže jsme se pěkně rozsadili, tentokrát už bez toho, abych musela Radu peskovat kvůli souměrnosti, a začalo to. Z počátku se zdálo, že když se o křest uchází jen jedna elfka, bude to rychle za námi a budeme moci přistoupit k schůzce s Kulichy, ale opak byl pravdou. Byla to fajn podívaná, elfice měla jazyk pořádně proříznutý a většinu radních tím dost vytáčela, takže se otázky táhly a zabralo to asi tolik času, jako bychom křtili tak osm lidí a dva natvrdlé orky. Ale všechno dobře dopadlo, tedy skoro. Nezazpívala. A já se tak těšila, na cokoliv, klidně nějakou elfskou hospodskou odrhovačku nebo třeba ukolébavku, ta by třeba mohla uklidnit Marnaka, který vypadal, že mu každou chvíli praskne nějaká žilka v hlavě a umře.
A pak se všechno úplně bestiálně pokazilo. Přítomný Elandril, který si tam celou dobu něco maloval, se před hradem začal bít s přítomnými Kulichy a válka na sebe nenechala dlouho čekat. Horké hlavy. Pro nás z toho plynulo jediné – nemusíme zdobit strom pro schůzku, protože za stávající situace je prostě nevezmeme. Jako Radní jsem se jednou zavázala chránit veverky a mír, tak to taky budu dodržovat. Místo toho jsme šli radši nakopat pár velkých zmetků a já musím uznat, že čáry té elfské kouzelnice byly fakt silné, neboť noha mě už nebolela ani když jsem jí kopala Hellmanna do zadku.
Tu noc jsem usnul úplným vyčerpáním v adenském záhonu s květinami. Vonělo to tam hezky a já už prostě nedokázala běžet dál.



patnáctého pivováří

Vzbudila jsem se a trochu ty kytky aspoň zalila, když už jsem je tam zválela jako tábořící armáda. Chudinky malý.
Chvíli jsem šla hledat Pabel, tentokrát na ostrov orků, ale našla jsem jenom Gertrudu, mladou orčí bojovnici. Chvíli jsme si hrály, trhaly pavoukům nožičky a tak, a pak zmizela, že prý dělá nějakou zkoušku. Asi chodí do školy nebo co.
Odpoledne jsme mydlili kozy a byla to fakt síla. Divím se, že ještě nevyhynuly. Tedy divila jsem se asi tak půl hodiny, protože pak opravdu vyhynuly, takže jsme museli jít mlátit něco většího, zlejšího a bohatšího. Třeba tu kamennou mrchu pod jeskyní obrů a pak toho ošklivého mizeru v Planoucích bažinách. Neměli tak moc vůbec žádnou šanci, takže jsme popadli úlovky a kecli si před kostel a přemýšleli, co dál.
A taky jsem poprvé v životě něco vyhrála v kostkách. Takový pěkný náhrdelník, původně z Iposova pokladu. Už ho stejně nebude potřebovat, tak co. Jenže zlatý hřeb večera teprve přišel. Tedy... žlutý hřeb večera.
Vyhecovala jsem Houbaře, aby si došli pro svoje pískací boty a koupili si stejné žluté oblečení jako já. A pak jsme pobíhali po Giranu a dělali výtržnosti a tak. V kostele se to kvákání fakt pěkně rozléhá a heslo „žlutá síla“ taky. Někdo na nás koukal jako na cvoky, jiný se smál, ale nikdo se nepřidal, což musíme do příště napravit a taky vzít slepice a něco srandovního, třeba Grommera.

[Aino]

devátého hříbna

Dozvěděla jsem se pár zajímavých věcí o svém tátovi. Mamka vždycky říkala, že mu trochu strašilo ve věži, ale nijak mu to nezabránilo vyrazit daleko od domova a tam hrdinně natáhnout papuče.
Jenže jak jsem dnes zjistila, tátovi nestraší ve věži, to táta straší ve věži, respektive v hradě. Dozvěděla jsem se to díky Sangalovi, jehož cech teď gludijský hrad ovládá, protože na něj prý začal někdo mluvit a pak ze zdi vylezla silueta temného elfa. A že by mi prý rád něco poslal.
Čekala jsem, že mi třeba dá mapu k rodinnému pokladu, klíče k rodinné vile nebo rodinné brnění, ale pak mi došlo, že byl vlastně jenom chudý bard a měla bych být ráda za to, co mi poslal. Rybí tuk.
Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě Sangal tropí šprťouchlata, ale odmítal to přiznat, tak jsem si ty flaštičky vzala a během sbírání kytek na čaj a na víno přemýšlela, co mi tím jako chce tatík naznačit. Je z něj duch, možná mu hráblo, co já vím.
A nic jsem nevymyslela ani poté, co už jsem měla nůši plnou nejrůznějšího listí a usnul mi tam jezevec. Toho jsem si bohužel všimla až ve skladu, ale aspoň to vysvětlilo, proč je to tak strašně těžký.
Ve skladišti je to teď strašně fajn, protože se to tam změnilo na destilační sklípek. Všude to tam bublá a vře a kape, jen kdyby to tam tak nesmrdělo vínem, které kvasí jen ve vedlejší místnosti. Pálíme tam muchomůrky, slívníky a další houby, ale samozřejmě také normální nehoubový chlast z bobulí. A taky tam zraje medovina, kterou musím schovat, než mi ji někdo vyzunkne.
Zkontrolovala jsem všechny trubky a kohouty a soudky a vůbec a měla takovou žízeň, že jsem ani nekoukala, co se to chytám vypít, ale uvědomit si tu chybu mi moc dlouho netrvalo. Rybí tuk je fakt hnus, z tohohle jsem navíc vyplivla kus šutru. Kdo tohle vařil, měl by viset za uši z můstku v Osadě lovců.
Kámen dopadl na podlahu, zazvonil a najednou tam stálo strašidlo. Nebo tak něco. Průsvitná postava, bylo skrz ni vidět destilační kolonu, si tak třikrát vyšší než já a hloupě se to na mě šklebilo.
Byl to táta, nebo alespoň nějaký jeho obrázek, co pořád dokola opakoval něco v drowštině, jenže tu umím jen trochu a jediné, co jsem pochopila, je, že bych měla najít Pabel. Tu blbou ztracenou vesnici, co o ní nikdy nikdo neslyšel, a v níž je nejspíš zakletý drak, zlá princezna a kouzelné hrábě navrch. Ale tak jo, stejně nemám co na práci, tady na to dohlédnou golemové, snad.
Konec zápisu, musím se na zítra dobře vyspat, bude to spousta běhání.

[Aino]

desátého hříbna

Destilační kolona jede na automatiku a ještě nějakou dobu pojede, takže jsem se v gludinském skladišti nudila a rozhodla se trochu projít. Ostatní na to byli moc líní, jen Emppu se přidal a šli jsme rovnou za nosem. Tedy já šla, on musel utíkat, aby mě dohnal, pupkáč.
Když jsme prošli kolem opuštěného ležení, nyní domoviny těch roztomilých hyenek Ol Mahum, zjistili jsme, že ani jeden nemáme mapu. Což nám bylo jedno, hlavně že jsem měla svítící tyčinku a jablka a medovinu.
Začalo se stmívat a jeden z domorodců se k nám na chvíli přidal, ale ani ho nenapadlo odložit si zbraně, takže se po chvilce běhu utahal a radši se vrátil ke své smečce zpátky. Zůstali jsme tak sami a začalo se stmívat a nemít s sebou přenosné chemické světlo z fosforové houby, zalezla bych někam mezi šutry a počkala tam do rána, protože jsme právě procházeli skrz horský pás západně od Gludia, tedy aspoň jsme si to mysleli, který je plný ruin a strašidel a tak.
Z pahorkatiny, kde by se podle učebnice zeměpisu, co jsem našla mezi smetím, měly pěstovat brambory, ale neviděla jsem ani jednu, jsme se vymotali chvilku před rozbřeskem a jakýsi dobrý muž pasoucí na louce ještěrky nás správně nasměroval na město.
Tam jsme chvilku kecali s Morettim, tím strážcem, co má místo helmy hrnec, a přidala se k nám Petruška, takže Emppu měl o důvod k depresi víc. Protože ona taky běhá rychle.
Tak jsme šly a on běžel, chudák upocený, přes pole, louku, most, na kterém foukal opravdu hodně ošklivý protivítr, což jsem bohužel zjistila až po pokusu doplivnout co nejdál, a skrz úžinu a kolem Dionu (do něj ne, protože podle Petrušky smrdí), a pak po jedné z těch cest, která by snad mohla vést do hlavního města Elmoru.
Cestou jsme se zastavili u jednoho hromotluka v chaloupce, trochu se nasvačit a naházet do studny pár peněz pro štěstí. Emppu toho tam nasypal tolik, že teď půlka Dionu umře na otravu zlatem.
Ohryzky od jablek jsme pochopitelně zahrabali, o kosti z masa podělili zvěř a prázdné láhve vrátili do batohů na nové naplnění tím, co už brzy dokvasí a dopálí se. A hurá nějakou cestou, třeba tou úplně první, která vede někam za kopce. Možná bychom tam bloudili ještě dnes, kdybychom nenašli rozcestník.
Tady bych se ráda pozastavila. Ten, kdo tyhle věci stavěl, byl neskutečný mamlas. Je sice fajn, že se člověk i v dnešní době přenašečů dozví, kam že to vlastně jde, ale dozví se to jen tehdy, pokud na u ceduli vidí. Což byl u nás celkem problém. Já jednou vyrostu, možná, ale ti trpaslíci nebozí na to neuvidí nikdy, to si s sebou mají brát štafle?
Po dlouhém přemýšlení, co že to jsou Hanč a Vrbata, jsem usoudila, že to jsou stromy a že podle nich se teď budeme řídit. Tak jsme se řídili a dostali se díky nim na popraviště. Tedy jako na to místo, ne že by přímo nás chtěl někdo popravit.
Tam Petrušku málem zmlátila kytka a ta hnusná obluda na dně jámy nechtěla moji mastičku na poraněné a zanícené břicho, tak jsme odtamtud odešli a kupodivu bez větších potíží narazili na zeď. Ne doslova.
Strážce nám potvrdil, že tohle je Giran, ale my to tak nějak věděli už podle toho řevu, co se z města linul. Proběhli jsme, jak rychle to jen šlo, a po stopách Maria a Luigiho do průsmyku smrti. To je mimochodem dost přehnaný výraz, průsmyk to sice je, ale když se člověk koukne na tu srandovní chlupatou trávu, nemůže se než smát.
A taky tam jsou fajn keře, ve kterých se někdo našeho vzrůstu může naprosto pohodlně schovat a možná by na něj ani nepršelo. S tím jsme si taky užili kopec srandy, ale pak jsem v dálce zahlédla strom, tak jsme šli k němu.
A dál přes most a k ceduli, která nás vítala v panství orenském a také k malému lístečku se vzkazem, že pokud se někomu ztratil krátkosrstý kocour s modrým obojkem, má si ho vyzvednout na hradě. Ale my šli dál, koneckonců, kdo by se trmácel do toho kopce s městem, až jsme našli takovou fakt hustou hromadu dříví. Byly v ní i velké špičaté kůly, jenže tahat to s sebou až do Rune a tam si je připravit na toho upíra jsme nemohli, páč se Emppu, moula moulovitá, v té hromadě zasekl a nemohl vytáhnout nohu. To je celý on. Takže jsme s Petruškou postavili takovou zajímavou kladkostrojovou lomeno pákovou věc, abychom ho vyprostily. Když to bylo hotové, navalily jsme na jednu stranu šutr ze skály a pak nám došlo, pochopitelně pozdě, že ten stroj připomíná katapult až moc dokonale. Emppu to prý na cestě vzduchem do města zjistil taky.
Takže jsme do města stejně musely a tam se všichni tři sešli, takže nic nebránilo v pokračování našeho putování. Jednou o tom napíšu knihu a bude se jmenovat „Cesta tam, zpátky chodí jen troubové“.
Takže jsme pokračovali ve stopách našich velkých hrdinů a našli jeden fajn rozflákaný kostel. Zvládli bychom to taky, ale někdo nás holt předběhl. Odskočila jsem si zkontrolovat štít kolem moře spor a ujistit se, že neprosakují, ale zatím je to dobré. Lesem zavonělo něco moc voňavého a nám bylo jasné, odkud se to šíří. Matild něco vařila.
Takže jsme ji navštívili a úplně kvůli tomu zapomněli na našeho kamaráda Exariona. Ale stálo to za to, vařila čaj tří chutí a k tomu měla napečené dýňové koláčky, už z ní konečně musím vymlátit ten recept a nacpat do toho trochu hub.
A pak jsme pokračovali, jenže nastal problém s panickou hrůzou jednoho člena naší party z věci opravdu strašlivé, z vody. Naštěstí měl s sebou Emppu draka, takže na něm ta nejmenovaná trpaslice mohla tak nějak suchou nohou překonat řeku. Tam jsme našli malou obdobu Slonovinové věže a i té pomalu plesniví zdivo. Fakt už s tím budu muset něco dělat, nebo ti čáryfukové skončí pod mostem. I když, hehe...
Každopádně jsme pak prošli kolem několika plesnivějících hub (houby na houbách, sranda) a neplesnivějících bazilišků a do kopců, kolem poničeného hradu a skupinky přerostlých lvíčků, do hor a skrz hraniční pozorovatelnu, kterou už od toho minulého festivalu stihli docela solidně uklidit. A taky se mi tam povedlo zavřít Petrušku, ale ta bestie podlezla škvírou mezi fošnami, poslední dobou nějak zhubla.
Šli jsme dál, našli kosti behemota a odtamtud už to byl jenom krátký výlet až ke goddardskému hradu a do města, kde jsme se prozatím rozloučili s tím, že si to někdy třeba zopakujeme na druhou stranu. A pohled na hrad mi připomněl, že nemám kde spát a bydlet. Tak jsem se tam proplížila, s lehkou pomocí Sangala, který odlákal stráže.

Je to tam... velký. A ze stropu visí spousta světýlek a ve sklepě byla děsná tma i po tom, co jsem tam vytáhla z kapsy tu svou svítící houbu. Chvilku jsem poseděla na trůně a dost tam všude pobíhala, a rozhodla se nastěhovat se tam. Takového místa a skoro nikdo tam nebydlí, to je věčná škoda nevyužít.
A taky se tam budou pořádat super mejdany, takového místa na tancování, sklep na hektolitry chlastu a temné uličky na zvracení, protože záchody jsem tradičně nenašla.

[Aino]

třetího lysohladu

Tak je to za mnou. Celý ten uspěchaný hříben, vaření piva, kvašení vína, sbírání surovin, učení se magii, spaní a tak vůbec. Konečně tak mám čas udělat alespoň malý zápisek do deníčku, na kterém už se usazuje prach a ta myš, co si pod ním udělala hnízdo, mě zlovolně kousla do nohy.
O vaření, kvašení, sbírání, krájení, bublání, míchání, drcení, nakládání a slévání už jsem se zmiňovala, ale koncem měsíce toho přibylo podstatně víc. Víc vaření, nakládání, kvašení, sbírání, krájení, drcení, bublání, míchání a slévání. Vlastně to bylo úplně nejvíc nakládání, vaření, kvašení, sbírání, krájení, drcení, bublání, míchání a slévání, co jsem v životě zažila, i když to není moc, já vím, ale i tak jsem v drcení, vaření, nakládání, kvašení, sbírání, krájení, bublání, míchání a slévání tak trochu veteránka. A v jedení sušenek.
Ale zvládli jsme to se vší parádou, i když se naše řady dost zmenšily. To proto, že nás opustili Petruška, Cula a Emppu a taky pár brigádníků. Všechno to začalo při jednom obědě, když si tito zmínění chtěli dát k houbovým stejkům místo klasické omáčky ta’tar’kee, kterou osobně vařím ze zmrzlých hub u vesnice orků, omáčku švestkovou, což je prostě nestoudná neomalenost největšího kalibru, takže jsem je vymáchala v povidlech a oni mě v láku na okurky a šli si po svém, no. Teď mají vlastní cech pojmenovaný podle nějakého vzácného plynu a dlabou ten ovocný blivajz od rána do večera.
My v klidu dojedli tu nejlepší omáčku na světě, které bylo dost i na přidání, a přijali mezi sebe Garmien, která byla chuděra z rozchodu s Elandrilem nějaká bezduchá. Teprve pak jsme zjistili, že jí něco vycuclo mozek duši, a mě tak napadlo, že svěřovat jí pozici cvokaře asi není úplně nejlepší volba.
A protože nebylo moc co dělat, rozhodla jsem se konečně vstoupit do učení k jedné děsně chytré, moc vysoké a strašně staré elfské léčitelky. Kdybych věděla dřív, jaká to bude fuška, jdu radši zalévat choroše.
Trëdvin, jak si ta bába nechá říkat, je vrchní léčitelkou v Osadě lovců. Což není zas takový gól, když je tam jediná, žejo. Neustále mě honí od čerta k ďáblu, hází přede mě mrtvoly, abych je oživila, a jednou i pitvala nějakého strážného, abych prý viděla, jak ubohá je lidská tělesná konstituence nebo tak něco. A i jeho jsem pak musela oživit, uzdravit mu chybějící břicho a dovést ho až domů. Má docela pěknou sbírku motýlů, ale nějak nechápu, proč mi ty chuděrky mrtvé ukazoval, když podle následného naštvaného ječení je oživit fakt nechtěl.
Když mě mistrová na chvíli nechá, běhám po světě a hledám Pabell. Koukala jsem se už snad všude, i do brlohu toho medvěda u Dionu, kde jsem jednou objevila skoro funkční trakař, takže si začínám myslet, že ta vesnice vůbec neexistuje nebo ji někdo snědl. Asi Emppu.
Takže jsem sice nenašla ani stopu po vesnici, ale zato jsem v poušti kolem mraveniště utrhla takovou fakt divnou kytku podobnou bodláku. Nejdřív jsem ji chtěla sníst, ale byla moc tvrdá a málem jsem si vylomila zub, takže jsem s tím vzteky šlehla po nejbližším golemovi a ejhle, rozpadl se na kusy. Tak mě napadlo, že bych to možná mohla používat jako hůl, kterou teď jako děsně respektovaná léčitelka budu potřebovat. Asi se jí to líbilo, protože začala svítit a to většina kytek nedělá.
Kvůli jedné z těchhle výprav jsem nestihla včas doběhnout na pomoc obráncům gludijského hradu, ale dala jsem to vědět po mámě. Té pravé, ne po léčitelce, ta si na ni jenom hraje.
Nasadila jsem králičí tempo, což možná zní komicky, ale ty poskoky fakt urychlují běh, a pozdě, ale přece dorazila k obléhanému hradu. A našla tam kromě bandy rozsekaných útočníků, obránců a pampelišek i v krvi ležící maminku. Ani s sebou neměla luk, když tu zprávu doručovala, která sketa ji mohla takhle zákeřně zavraždit? Naštvala jsem se, odkopla z cesty něčí hlavu a otevřela kouzelnou knihu. Tu jsem našla, fakt, byla úplně zapomenutá Trëdvinině zamčené skříňce, kterou nikdo nesměl otvírat. Ještě že to má rejstřík, jinak bych extra silné oživovací kouzlo asi nenašla dost rychle.
Naštěstí se mi to podařilo a moje rodina v jedné osobě (protože otec někde straší) se zvedla z rudě potřísněné trávy a byla docela mile překvapená, že mě vidí. Byla tak mile překvapená, že mi dovolila zůstat venku až do půlnoci, ale ani to jsem tak nějak náhodou nestihla. Celý následující den byla nějak mimo, ale za to jsem prý nemohla já, nýbrž můj strašící-básnící taťka, kterého viděla, když mě šla hledat.
Pak se konal další sněm, během něhož jsem skoro pořád očekávala, že ze zdi vyskočí duch a promluví na mě, ale nic se nestalo. Ssapovi asi straší ve věži jen někdy. A taky jsem vymýšlela, jak pomoci Khavatharovi zorganizovat tu dračí jízdu. To by přeci byla paráda, prohánět se na mojí dračici uprostřed stáda dalších plazů, vyměňovat si zkušenosti z jejich chovu, občas to trochu zkřížili a ty malé špuntíky pak společně a efektivněji učili až do jejich přeměny ve velké draky zabíjáky.
Po sněmu jsme si pěkně povídali s DeMolayem, Elverin a Eladrilem, jenom ta šprtna Esperta nás tam trochu otravovala a Pupina jsme museli tahat z bláta, moulu. A v okolí města taky solidně přibylo dračích šlápot.
A teď mě čeká inventura navařených zásob, chjo...

[Aino]

dvanáctého prašivce
Svatba Varken a Exprinta, jenom krátký záznam, protože moc si toho nepamatuju, jen to, že jsem je oddávala a že jsem díky tomu našla recept na štrúdl. A taky si mohli najít lepší místo, ten vodopád mi cákal za krk a furt mi tam do toho troubila loď a někdo zvracel.
Ale jinak moc pěkná veselka.

čtrnáctého prašivce
Další svatba, tentokrát Kareah a DeMolaye. Oddávající byla na drogách nebo co a plácala samé blbosti, takže na můj vysoce připravený projev to rozhodně nemělo, ale i jako vrchní družička ze dvou jsem si to náležitě užila. Vyjma chvíle, kdy ta šílená drowka vykuchala chudáka prasátko tak, že vyhřezlo chudákovi Pupinovi na boty. Naštěstí pro nás si je nesundal.
Oba dárky, dračí vejce i elektrošokující obojky na dítě, jsem předala v celku a moc se líbily, ty obojky možná až moc, naštěstí je umím vypnout, kdyby to chtěli použít na mě. Pak dostali ještě spoustu kravin a Emppu oznámil, že se budou s Petruškou brát. Aspoň myslím. Možná to ale někdo jen tak plácnul.
Vypila se tam velká část letošní houbové pálenice, dost toho taky rozšlapali divní stromové, co se tam pásli a co na ně někdo nedopatřením po mojí radě močil, a sežralo spousta jablek a dalších vegetariánských mňamek, přeci jen to bylo u elfské vesnice, nemohli jsme riskovat, že tak blízko Stromu života ožijí bifteky a tak, i když by to mohla být sranda. A hlavně Grommer neměl čas vařit, tak jsem to všechno musela obstarat já a taky proto nebyly sušenky.
Chvíli po tom, co si dva Houbaři řekli své ano a sebrali dary a Woodynka vydala unesenou nevěstu, což jsem jí poradila já a ona na tom vydělala dva sudy rumu, odcestovali na svatební cestu, která prý potrvá hodně, hodně dlouho. Tak jsem se vydala na cestu taky, na truc.

patnáctého prašivce
Našla jsem Pabell, perkele!
Je tu krásně, hlavně večer, když přes červánky svítí zapadající sluníčko a obří moskyti rejdí nad močálem. Žije tu jen jeden pár lidí, jedna stará elfka a pak němý drow, takže na pokec to není zrovna ideální místo, ale tady se dějí zajímavější věci.
Studují tu totiž zajímavý druh magie, který vyžaduje dlouhodobé soustředění, oddanost, víru a ještě nějaké takovéhle věci, moc jsem to nepochopila. Ale když se to prý povede, člověk se posune na nějakou vyšší formu existence, takže bude blíž bohům jako čistá energie. Na to podle mě teda stačí vylézt na nějaký vysoký kopec a pořádně si tam zatancovat, nemusím se kvůli tomu dvakrát měsíčně postit, ale oni mají zjevně jiný názor a taky dost v oblibě luštěniny.
Byla bych se tam moc dlouho nezdržovala, kdybych si nevzpomněla na důvod, proč jsem tu zapadlou díru vlastně hledala – poslal mě tam můj táta duch.
Při snídani (k jídlu ovesná kaše a k tomu půlka sladkého tuřínu) jsem se na něj tedy nenápadně zeptala a oni ho kupodivu vážně znali a nejen to, právě tady ho naposledy viděli, když se mu podařilo dostat se na tu vyšší úroveň bytí nebo co. Když jsem se zeptala, jestli to znamená, že ho někdo zabil, když je z něj teď duch, jen kroutili hlavou, že to se spíš z té vyšší úrovně zas chtěl nějak vrátit dolů, aby mě před něčím varoval. Ale před čím?
Před tím chaosem, co teď světu vládne? Před pandemií (to prý nemá s pandou nic společného, ptala jsem se) blábolivého moru? Před bouřemi, které odnášejí celé osady a cechy zapadají pod nánosy prachu? Kdy hrady padají pod nájezdy loupeživých barbarů a násilníků, kdy světu vládne mamon a blyštivé brnění značí úspěch? To by asi trochu dávalo smysl.

Takže plán je jednoduchý, zůstanu tu na delší prázdniny, mamce pošlu dopis a pokusím se povznést taky, nemůže to být tak složité. Ty fazole a rýžový nákyp mi sice moc nejedou, ale lepší než drátem do oka a hlavně, jestli pak budu smět poletovat někde mezi nebem a zemí, dost ušetřím na nákladech za teleporty.